Na okraji brdských lesů žiji už 15 let, když se mi zasteskne po Praze, mám to autem 30 minut, takže se dá říct, že jsem tu spokojená a nic mi tady v brdské přírodě nechybí. Krajina mi v mnohém připomíná mou oblíbenou Šumavu, protože má podobný ráz a je stejně nedotčená člověkem, alespoň ta ve vojenské prostoru Brdy.
Je to způsobené i tím, že prostor byl pro mnoho let nepřístupný lidem, pouze armádě, a otevřený pro veřejnost je až v posledních letech - pouze o víkendech a ještě omezeně. Vjezd je povolen jen se speciálním povolením Vojenského újezdu.
Brdskými lesy vede spousta zajímavých cest vhodných pro pěší turistiku, mnoho cyklotras a běžkařských tratí, které nás zavedou na zajímavá místa, jako jsou dávno zaniklé vesnice, dopadové plochy, vojenské kryty, dále pak malebné Padrťské rybníky, vrchy Brda, Tok, hrad Valdek, Záskalská přehrada a další.
Na konci léta a začátkem podzimu jsou tu výborné podmínky pro houbaření. V tomto období jsou místní lesy v obležení houbařů, kteří jsou však bohužel schopní zajet autem až do lesa, což se nám „starousedlíkům“ pochopitelně nelíbí, protože my se tu pohybujeme hlavně pěšky či na kole.
Jediná nevýhoda, která mě napadá, je snad to, že v zimě jsou tu opravdu horské podmínky, a tudíž obvykle napadne hodně sněhu, což mě osobně vůbec nevadí, dojem romantiky je potom naprosto dokonalý.
Já a natáčení videí?
Když vznikla myšlenka natočit video o tom, co mě baví na moje www stránky, i když jsem akční člověk a ráda se pohybuji ve společnosti, zároveň se mi okamžitě vybavila má nechuť se jakkoliv fotit a natáčet, která se mě, nevím proč, drží už od mého dětství. Je to asi způsobené tím, že se nás vždycky buď rodiče, škola či fotografové snažili stylizovat do nějaké bizardní pózy. Na snímcích si přinejmenším připadám silně nefotogenická a to už vůbec nemluvím o videích.
Proto jsem měla přirozenou obavu z toho, co bude následovat, až dorazí kameraman a bude po mě chtít zároveň přirozenost a akčnost. Nastal natáčecí den a já s notnou dávkou nejistoty čekala kameramana Roberta Ptáčka.
První video mělo vznikat s mým psem při procházce v přírodě, a tudíž bylo nezbytně nutné, aby si na sebe Robert a Sir zvykli. Měla jsem z toho hrůzu, protože náš Sir je velmi ostrý hlídač a dlouho si zvyká na cizí lidi.
Doporučila jsem Robertovi po zaparkování vozu, aby se pohyboval obezřetně, ruce měl v kapse a nehladil psa, dokud si nezvykne. Následoval opatrný vstup do zahrady, ale místo problému jsem byla mile překvapená, Sir se choval ke kameramanovi jako k největšímu příteli. Takže jsem si nějak řekla, když to zvládl pes, zvládnu to taky. Atmosféra se po pár záběrech uvolnila, ostych opadl, popovídali jsme o životě, podívali se na zajímavá místa, a protože zrovna rostly houby, nasbírali jsme cestou dokonce i pár hub. Byl to velice příjemně strávený den a pro mě nová a zajímavá zkušenost.
